Kam se poděly vaše emoce?

Napsala: Lenka Černá 

Pamatuji si, jak jsem v dětství odcházela do pokoje se “vyřvat” s tím, že se mám vrátit, až se odfouknu a budu normální. Vím, že to moji rodiče nemysleli špatně a dělali to nejlepší, co uměli. Jak jsem ale jako dítě měla chápat situaci, kdy jsem se emočně projevila a místo pochopení přišla samota? Byla jsem v mém pokoji kolikrát hodiny a nevěděla, jak se mám emocí zbavit. Co s nimi? Tak jsem jen čekala, vztekala se a brečela. Později, v mé dospělosti, jsem vždy byla v emocích sama. Zrcadlo z dětství se přeneslo do mého partnerského života. Odcházela jsem plakat do samoty a doufala, že za mnou ten druhý přijde. Nikdy se tak nestalo. Až když jsem odhalila svá emoční nastavení z dětství, život a hlavně emoční prožívání se mi naprosto změnilo. V pláči i emocích mně najednou blízcí a přátelé začali pomáhat. Toť můj krátký příběh na začátek. 

V dnešním článku se chci ale nad světem našich emocí zastavit. Dát vám pár mých myšlenek a postřehů, které jsem za roky mé praxe se světem emocí mých klientů získala.

A tak. Co je jisté, my dospělí neumíme s emocemi vůbec pracovat. Dusíme je v sobě, nerespektujeme je, nemáme je rádi. Emoce jsou něco, co nám život otravuje. Měli bysme přece být rozumní a na naše výlevy není nikdo zvědavý, že? Naše emoční otevřenost je mnohdy pro naše okolí nepříjemná, jsme označováni za emočně nevyrovnané osoby, nestabilní povahy a ve společnosti prostě není přijatelné, abychom se jen tak rozbrečeli, smáli na celé kolo anebo srdečně objímali. Jsme buď za labilní osoby nebo blázny. Tečka.

Pro mě je absence emocí v naší společnosti jen smutným obrázkem, předzvěstí totální psychické katastrofy, která nás ještě čeká. Oproti tomu, s oblibou pozoruji děti, které emoce projevují bezprostředně, bez přemýšlení, v celé své přirozenosti. Jsou to naši velcí učitelé. Tak se totiž rodíme. Bez bloků emoce projevovat. Využívající pravou hemisféru bez přemýšlení. Až rodičovský a hlavně školský systém nás naučí, že je lepší se orientovat na ono racio a učit se, že dvě a dvě jsou čtyři. A tak jsme od šesti let vedeni racionálně, jsme usměrňováni a poučováni, co se může a nesmí. A co je zakázáno a co je povoleno. Kdo se nás ale ptá, co chceme a po čem toužíme? Nikdo. Důležité je dobře se učit, nedělat ostudu a poslouchat příkazy.

A co je následkem této skvělé školské i rodičovské výchovy? Všichni jsme géniové v oblasti logiky. Víme, co můžeme a nesmíme. Uvědomujeme si, co je zakázáno a povoleno. Racio. Racio a zase racio. Kdo z nás ale umí pracovat se svým emočním systémem? Kdo z nás rozumí vlastním emocím? Kdo z nás ví, co chce, nechce a po čem touží? Málokdo. Emoce jsou nežádoucí zboží, které z našeho každodenního života vytlačujeme a maximálně si je užíváme na začátku vztahů, než nás něco sekne. A potom na city zase raději zanevřeme. Pořádně, protože nám ve finále ublížily. Scvakneme paty a zase děláme to, co by se mělo. Obětujeme sebe pro druhé a na tužby raději zapomeneme.

Jak víte, už přes deset let pracuji s lidmi, kteří za mnou přicházejí s tím, že se prostě necítí dobře. A mnohdy neví proč. Jsou smutní, uzavření životu, nerozumí sobě. Umí si vše logicky vysvětlit. S kým by měli být, že by neměli tolik jíst, že by měli šetřit a vědí také, co nesmí v práci. Vůbec ale nevědí, co chtějí, po čem touží, a kdo vlastně jsou. Jejich oči ztratily dětskou jiskru a jejich tělo přestává fungovat.

Proč zrovna takto lidé dopadají? Proč končí na terapiích, pod prášky nebo bohužel někdy i pod vlakem? Protože, když byli malé děti, někdo jim prostě řekl, že jejich emoce jsou špatné a nechtěné. A že je lepší racionálně přemýšlet. Být zodpovědný. A tak se naučili své emoce potlačovat, neprojevovat a být takoví, jaké je okolí chce. Odpojili se ale tak od svých tužeb, vlastní identity a přestali prožívat radost v přítomnosti. Začali se formovat do nové osoby, která bude přijatelná a díky přizpůsobení se tak alespoň trochu milovaná. Opustili svoji přirozenost, zamávali vnitřnímu dítěti a smířili se s tím, že musí být jiní, přijatelnější.

Slibte si dnes, stejně jako jsem to udělala jednoho dne já, že své emoce budete respektovat. Mají totiž obrovskou moc, jak léčivou, tak destruktivní. Jsou příčinou všech vašich nemocí i každodenního prožívání života. Snažte se vašim emocím porozumnět, protože tak najdete cestu k sobě. A projevujte je, za každou cenu, i situace. Máte strach, že budete za blázny? Cesta otevřeného srdce může být pro spoustu lidí z vašeho okolí holým bláznovstvím. Záleží ale na tom, co si o vás bude myslet okolí? Když otevřete své srdce a budete pouštět emoce ven, budete ve finále zdraví, šťastní a rozhodně se ukáže, kdo vás miluje ve vaší přirozenosti. Tedy i ve vašich emocích, propadech. Nezapomeňte, že skutečná láska není o tom, když druhý miluje vaši dokonalou ideu. Pravá láska je o podpoře a pochopení i v době, kdy vám není dobře. O okamžiku, kdy pláčete a druhý přijde, obejme vás a řekne, že vám bude vždy oporou. Skutečná láska je o přijetí druhého v jeho absolutní přirozenosti, v dětské radosti a spontánním projevu.

Nechtějte, aby druhý miloval váš dokonalý obraz. Chtějte, aby miloval vás samotné.