Manžel mě nemiluje. Můžu vztah nějak sama zachránit?

Napsala: Mgr. Kateřina Matláková

Dobrý den, paní Kateřino. Jsme s manželem spolu 15 let a máme 7mi letou dceru. Manžel si mě váží a chová ke mně úctu, ale už mě nemiluje. Dokonce se z kraje roku odstěhoval a domů za námi jezdí na víkend, a vždy kvůli dceři přespí. Miluji ho a nechci o něj přijít, ale jsem z jeho chování zmatená, nevím, co si o tom myslet. Občas usneme vedle sebe, držíme se za ruku a cítím, že i jemu je dobře, ale on vždy nějak cukne a prohlásí: „Kéž by to tak bylo dřív.“ A pak zase odjede. Byly jsme i v poradně a terapeut nám řekl, že dávat dohromady to nemá smysl, pokud se manžel znovu nezamiluje. A on mě prý nemiluje, takže tak. Jsem z toho zoufalá, je to takové nejisté a já furt čekám, co dělat dál. Přeci musí být nějaké řešení?! Prosím, poraďte. Díky moc, Linda

Dobrý den, Lindo,

Děkuji Vám za Váš dotaz a pokusím se alespoň stručně nastínit řešení, které by mohlo Vaší situaci pomoci.

Píšete, že jste zmatená, a není se čemu divit. Podle Vámi napsaného to vypadá, že ani Váš manžel v tom nemá úplně jasno, a je také zmatený. Jestliže k Vám pravidelně o víkendech jezdí, usíná s Vámi, a navíc je mu to příjemné, ukazuje to i na jeho vnitřní rozpor. Není tedy nic ztraceno!

Nemyslím si, že by k terapii bylo zapotřebí, aby se do Vás manžel znovu zamiloval. Ono je to totiž přesně naopak. Nejprve potřebujete postupnými krůčky odstraňovat své vnitřní bariéry, a až poté se do Vás může znovu zamilovat. Chce to ovšem čas.

Rozhodně tady je řešení a nepotřebujete momentálně aktivní účast manžela. Vždy je totiž nejlepší začít u sebe samotné. Situace s manželem Vás rozhodně něco učí, na něco ukazuje. Jestliže si manžel posteskl „kéž by to tak bylo dřív“, usuzuji, že to tak dříve nebylo. Atmosféra u Vás byla asi jiná, což mohlo být impulsem k odchodu manžela. Určitě by mě zajímalo, v čem to bylo jiné? I vy jste byla jiná, jinak jste se chovala?

Dále bych se určitě zeptala, jaké emoce teď nejvíce prožíváte? Zkuste si to sama určit? Píšete, že jste zmatená, zoufalá. Cítíte se opuštěně, nebo snad provinile, že jste udělala něco špatně? Když zapátráte ve své paměti, cítila jste se už takhle podobně v minulosti? Velmi často souvisí současná situace s tím, co jsme prožívali s prvními láskami, nebo v dětství s rodiči. Kdybych Vám uvedla příklad, pak jestliže jste v dětství udělala něco, co nebylo podle např. tatínkových představ, mohl Vás za to potrestat, nebo se s Vámi přestal bavit. Cítila jste se pak provinile, že jste udělala něco špatně. Nebo se rodiče mohly rozvést a vy jste prožívala silně to, že Vás milovaný otec opustil. Právě obdobná stará zranění, která jsou často vytěsněná v nevědomí, jsou hybnou silou většiny našich reakcí. Obzvlášť pak impulsivního chování typu „nemohla jsem si pomoci“. Tyto reakce nás podvědomě vedou k tomu, abychom staré zranění prožívaly znovu a znovu, dokud je ze svého podvědomí neodstraníme. V reálu to pak znamená, že se podvědomě chováte tak, abyste se cítila opuštěně, provinile a Váš manžel na to jen reaguje. Upozorňuji, že se vše děje opravdu velmi podvědomě.

Největší smysl spatřuji právě v tom, že vy sama na sobě budete pracovat a odstraníte příčinu vašich současných emocí. Přirozeně se pak začnete chovat jinak, ale začnete především i něco jiného vyzařovat. Na to pak Váš manžel bude samozřejmě zase jinak reagovat. Vy sama můžete odstranit pomyslnou neviditelnou bariéru, která dnes stojí mezi Vámi, skrze sebe samotnou.

Každopádně z toho co píšete, je určitě velká šance na vztahu pracovat a znovu jej vytvořit. Manžel je sice zmatený, ale Vy sama hodně chcete a tím pádem toho i hodně zmůžete! Kdybyste měla chuť se za tím účelem sejít, ráda Vám budu průvodkyní.

Přeji hodně úspěchů, Kateřina