Mé chování je terčem kritiky, co mám dělat?

Odpovídá: Mgr. Kateřina Matláková, koučka a mentorka

Dobrý den Iveto,

děkuji Vám za Váš dotaz a ráda se k němu vyjádřím.

Je pravdou, že někdy není naše okolí na spontánní projevy připraveno a může je kritizovat či odsuzovat. Společnost prostě všeobecně není zvyklá na to, když dospělý vyjádří svůj vztek, hněv nebo euforickou radost nad vzniklou situací. Samozřejmě však tady záleží na tom, jak moc jsme v projevení svých emocí vědomí.

Někdy můžeme prožívat stavy radosti a euforie, jindy stavy smutku a zloby či vzteku. Všechny emoce jsou v pořádku, ale je důležité v nich mít své vědomí a nenechat se jimi příliš pohltit. Když například zažíváte pocity radosti, která vás naprosto pohltí a omámí, vy jste jak smyslů či rozumu zbavená, pak vás tyto emoce pohlcují a mají nad vámi nadvládu a kontrolu. To je projev, který společnost zpravidla příliš nerespektuje.

Rozhodně to neznamená neprožívat emoce radosti a štěstí, ale pouze jejich projev kultivovat. Plně si projev svých emocí uvědomovat a rozhodnout se, jestli se s tímto projevem sama ztotožňujete. Jestli to tak chcete. Když to tak sama chcete – je to v pořádku. Pak je potřeba si to ustát před svými blízkými. Pokud ale máte spíš postoj – nemůžu si pomoci (emoce Vás spíše pohlcují) pak je důležité s nimi začít vědomě nakládat. 

Vědomé nakládání s emocemi je však něco jiného než sebekontrola či sebeovládání jak vyznívá z Vašeho emailu. Vědomý postoj je ve smyslu: „Uvědomuji si, že můj projev či střídání emocí mě pohlcuje a rozhoduji se to změnit. S plným vědomím se stávám pozorovatelem svých emocí a jsem v nich plně přítomná. Necítím se jako oběť.“ Naopak, sebeovládání, které zřejmě popisujete vy, spočívá v postoji: „Druzí mě v mé přirozenosti nepřijímají. Musím se popřít, abych byla přijata. Obětuji se.“ Tímto sebeovládáním naopak ještě více vytváříte tlak. A emoce, které jsou popřeny, se o to intenzivněji budou drát na povrch, budou chtít být projeveny třeba i výbuchem, agresí apod. 

Píšete také zmínku o emoční poruše osobnosti. Určitě by mě zajímalo, jestli Vám byla porucha diagnostikována odborníkem? A jaká je intenzita Vaší poruchy? Na vznik emoční poruchy osobnosti má největší vliv výchova rodičů, kdy dítě nebylo ve všech svých emočních projevech přijímáno. Například se projevilo ve své radosti nebo vzteku a rodič nepřiměřeně zareagoval křikem, trestem, zakázal dítěti emoce prožít, rozzlobil se. Takový jedinec se nemohl naučit, že všechny emoce jsou v pořádku a bezpečné, a přirozeně je začal potlačovat. Jistě znáte princip papiňáku. V hrnci roste tlak, a když se pára nevypustí, bouchne. Porucha se pak projevuje mimo jiné tak, že člověk v sobě dusí emoce tak dlouho, až někde bouchnou, zase je dusí atd. Střídají se stavy excitace a propadu. Je to i Váš případ? Samozřejmě se výbuchem = intenzivním projevem emocí (ať hněvu či radosti) člověku v ten moment uleví, cítí se dobře, možná jej i tyto projevy „nabíjí“. Neznamená to ale, že by musely být nutně zdravé z dlouhodobější perspektivy. Naopak mohou mít destruktivní dopad na dotyčného i jeho vztahy. 

S emoční poruchou je samozřejmě možné pracovat. Slouží k tomu různé metody. Jak vědomé popisování emocí, tak postupná ventilace v bezpečném prostředí, trénink přítomnosti a naladění se na svou vnitřní stabilitu, uvědomování si, co je bezpečné a proč pociťujeme v různých situacích ohrožení, léčení traumat z rodiny, energetická cvičení apod. 

Za sebe Vám mohu tyto nástroje nabídnout. Kdybyste měla zájem se sejít, prosím kontaktujte mě.

Přeji Vám pohodové léto a hodně síly!

S úctou, Kateřina