Nemilosrdná diagnóza: Rakovina prsu

Napsala: Hana Wolf, MBA. 

V květnu to bylo sedm let, kdy potvrdili rakovinu prsu jedné mé přítelkyni. Byla to matka dvou malých dětí a okolí ji znalo jako tu silnou, která si se vším poradí a žádná situace ji nerozhodí. Tato diagnóza ji však položila na kolena. Najednou neměla situaci pod kontrolou a nemohla ji zvládnout s hlavou hrdě vztyčenou, jak to měla ve zvyku. Tehdy jsem u Angely bydlela, starala se o její děti a byla s ní ve chvíli, kdy jí bylo nejhůř. Angela se ze své nemoci nakonec dostala, dnes vidí své dcery dospívat, ale ve mně celá tato událost nechala velký dopad. Proto bych se s vámi ráda o její a vlastně i svůj příběh podělila. Ráda bych pomohla těm z vás, které to potřebují a nevědí, jak dál.

Přijměte svou diagnózu

Prostě to tak je. Máte rakovinu. Chápu, že tato věta zní krutě, avšak v tuto chvíli svou situaci nijak nezměníte. Angela se snažila svou situaci řešit tak, že byla extrémně silná. Před okolím vypadala, že vše zvládá s nadhledem a obrovskou silou. Velmi jsem ji za to obdivovala nejen já, ale i všichni ostatní. Jenže uvnitř svého nitra byla i ta silná Angela plná strachu a bezmoci, což řešila častokrát sklenicí vína. Nesoudila jsem ji tehdy, spíš mi jí bylo líto. Cítila jsem její obrovskou bolest a strach, že může najednou přijít o své nejbližší. Nicméně, čeho si na Angele nesmírně do dneška vážím, byl fakt, že se ke své diagnóze postavila čelem a nebála se přijmout svou nemoc. Zachovala si chladnou hlavu, zjistila si, jaké má možnosti, a konzultovala svou diagnózu ještě s dalším nezaujatým odborníkem. To prosím udělejte i vy. Pokud Vám diagnostikovali rakovinu, zkuste se poradit ještě s dalším lékařem, který váš stav potvrdí. Nespoléhejte se jen na jediný názor.

Neduste emoce v sobě

Jak jsem se již zmínila výše, Angela v sobě své emoce dusila. Snažila být se ta silná, ta hrdá a já jsem ji v tom všem lidsky chápala. Jenže tímto způsobem v sobě dusíte obrovské emoce, které se derou ven. Poradila bych vám tedy, abyste si dovolila prožít emoce zloby, strachu, křivdy a bolesti. Nebojte, nebudou vás paralyzovat dlouho. Spíš je ze sebe dostanete ven. Plačte, křičte, buďte sama sebou. Uvědomte si, že právě potlačené emoce jsou ve své podstatě důvodem vaší diagnózy. Nyní už nemáte co ztratit, můžete být teď sama sebou. Hlavně ve vašich emocích. Až poleví prvotní silné emoce, nebojte se o své nemoci otevřeně mluvit. Pomůže vám to hlavně v tom, že se budete takzvaně emočně čistit a nic si ve vás nebude sedat. To je nesmírně důležité pro vaše další uzdravování.

Obklopte se vašimi milovanými

Nyní je potřebujete víc, než kdykoli před tím. Nebojte se říct si o pomoc, objímejte svého muže a děti tak často, jak jen budete potřebovat. Kontakt milované osoby a pocit blízkosti vám pomohou zmírnit vaše emoce. Přijímejte jejich lásku tak moc, jak jen to půjde. Uvidíte, že budete cítit oporu a pocit zázemí, což je ve vaší situaci to nejdůležitější. Nebojte se také na čas stáhnout od lidí, které u sebe v tuto chvíli nechcete. Požádejte o respekt a klid. Určitě to s vámi myslí dobře, ale nebojte, oni pochopí, když je požádáte, aby se na čas vzdálili. Už jen to, že na vás tito lidé v dobrém myslí, vám dodává sílu. Nemusíte teď nikomu nic vysvětlovat a určitě nebudete za tu špatnou. Respektujte a vnímejte teď hlavně samu sebe a vaše potřeby.

Sebrali mi prsa

Dodnes si pamatuji poslední večer před Angelinou operací. Druhý den ji čekala dvojitá mastektomie, tedy zákrok, kdy jsou ženě odebrány obě prsa. Seděly jsme spolu v kuchyni v kruhu jejích přítelkyň a jejích dvou dcer a všechny jsme plakaly. Byl to neuvěřitelně silný moment. Všechny jsme se jí snažily dát sílu a soucítily s ní. Ona nám všem moc poděkovala, já jsem pak dala děti spát a Angela seděla do noci na zahradě. Vypadala, že to vše bere s nadhledem, ale já jsem viděla, jak trpí. Potom přišel její manžel, seděli spolu tiše několik hodin a drželi se za ruce. Byl to velice dojemný moment. Než šla spát, dala jsem jí pusu na čelo a řekla jsem jí, že se za ni budu druhý den modlit. Když ji ráno její muž odvážel, mlčela. Jako by byla smířená se vším a v hloubi duše věděla, že se tohle stát musí. Když se vrátila po operaci, byla jiná. Najednou jakoby ztratila kus sebe, kus své ženskosti. Dlouhou dobu nemluvila a z očí jí tekly slzy. Samozřejmě se není čemu divit. Právě v tuto chvíli ji dohnaly její emoce. Na druhou stranu si pomalu začala uvědomovat, že její ženskost není jen v jejích prsou, ale v ní samotné. Něco z ní sice odešlo, ale něco nového zároveň přišlo. Byla jiná, možná to bude znít paradoxně, ale vlastně mnohem krásnější, protože se začala vnímat ve své hloubce a ne jen jako žena, která je nesmírně krásná jen na povrchu.

Chemoterapie

Angela celou svou situaci nesla velmi statečně. Po operaci prsou ji čekalo ozařování a chemoterapie. Pamatuji si, jak udělala na zahradě svého domu párty, kdy si nechala od svého kamaráda přinést strojek na vlasy a její dcery ji začaly postupně stříhat. Pro Angelu byl život vždy svým způsobem párty. Poté, co jí vzali prsa, ji teď čekalo zbavit se dalšího symbolu její ženskosti. Když se strojek rozezněl a na zem začaly padat její krásné hnědé vlasy, bylo těžké uvěřit tomu, že je to pro ni vlastně legrace. Už tehdy jsem věděla, že trpí. Tekly mi tehdy slzy jak hrachy. Podívala se na mě a řekla: „Zlatíčko, neplač, tohle všechno je pomíjivé. Do roka mi narostou nové.“ A měla pravdu. Někdy skutečně musíme přijít o všechno, abychom mohli ocenit to nové a postavit svůj život na novém základě. Celá tato situace ji donutila zamyslet se, zastavit se a udělala z ní ještě lepší ženu. Pak už následovala chemoterapie. Samozřejmě jí bylo špatně, zvracela a často nemohla ani chodit. Nechávali jsme ji v klidu a já jsem se snažila, abych jí mohla svou přítomností dát zázemí, které v této situaci tolik potřebovala. Byla vždy obklopena svými milovanými. Pouštěla k sobě své dcery, i když jí nebylo dobře. Otevřeně s nimi o své nemoci mluvila a děti přesně věděly, co se s jejich matkou děje. Její nemoc byla podchycena v raném stádiu, takže nebyla v ohrožení života, avšak jednou mi přiznala, že se bojí, že umře. Řekla mi, že si uvědomila, že život má svůj konec a že si ho začala mnohem víc vážit.

Žijte teď a tady

Stejně jako Angela, i vy si začněte plnit své sny. Nečekejte na chvíli „až jednou“. Žijte plnými doušky, dopřejte sama sobě to nejlepší a začněte si naslouchat. Možná právě proto vás měla tato diagnóza zastavit. Abyste si konečně začala věnovat pozornost. Neduste v sobě své emoce a začněte otevřeně říkat, co si přejete a co si naopak NEpřejte (což je mnohdy daleko těžší). Nebojte, svým blízkým tím neublížíte, budou alespoň vědět, co vám dělá radost a co ne. Dejte proto sama sebe na první místo. Nebojte, není to sobecké. Spíš naopak, když dokážete udělat samu sebe šťastnou, bude pak automaticky šťastné i vaše okolí. Funguje to zaručeně .

Když už není žádná naděje

Pokud je vaše diagnóza natolik závažná, že vám bylo potvrzeno, že se blíží konec, snažte si zbytek svého života užít. Teď máte skutečně čas splnit si svoje sny, objímat své děti každý den a dávat najevo lásku muži, kterého milujete. I když je to těžké, snažte se užít si zbytek svého času plnými doušky, být v lásce a nenechat se zcela pohltit svou vnitřní bolestí. Mluvte o svých pocitech, obklopujte se pozitivními lidmi a prožívejte radost tak často, jak jen to půjde. Víte, každý tam nahoru jednou musíme. Možná úplně neovlivníme, kdy a jak se to stane, co ale ovlivnit dokážeme, je to, jestli nám samotným náš život dával smysl a jestli stál za to. Pokud doteď váš život úplně smysl neměl a žila jste jen pro druhé, snažte se to teď napravit. Vaše děti na vás budou vzpomínat s láskou a úctou. Dovolte jim rozloučit se s vámi a dovolte jim pochopit celou situaci úměrně k jejich věku. Není nic horšího, když najednou z jejich života odejdete a oni ani nevědí, co se stalo. Pak z toho bývají těžká životní traumata a vaše děti budou mít tendenci emočně se uzavírat. Dejte jim proto lásku, která ve vás je, a zároveň dejte lásku hlavně sama sobě.

Tento článek je věnován Angele Del Pietro, jejím dcerám Isabelle a Olivii, mým klientkám, jejichž matky zemřely na rakovinu prsu, a všem ženám, kterých se tato nemoc jakkoli dotkla.

Pokud jste zdravá a s touto nemocí jste se nesetkala, podívejte se dnes večer v zrcadle na svá ňadra, poděkujte, že jsou, jaká jsou, a že jsou vaše. Protože přesně taková jsou krásná a dokonalá.

Nevíte-li si sama rady a potřebujete pomoct, velmi ráda vám pomohu, ať už formou individuální konzultace, koučinkových programů nebo prostřednictvím workshopů.

Čtěte také:

Dítě nebo potrat?

Objevte své kouzlo ve zralém věku

Přestaňte se bičovat a začněte se mít doopravdy ráda