Perfekcionismus jako kletba

Napsala: Mgr. Kateřina Matláková

Může být vůbec něco perfektní?

Když už něco děláme, přejeme si, aby to bylo perfektní a dokonalé. Ale je to vůbec možné? Dokonalost jako taková v podstatě neexistuje. O čem bychom mohly říct, že je dokonalé, je jistě příroda, její krásy a inteligence. Při sledování přírodopisných dokumentů mě vždy zaplavuje hluboký úžas nad tím, jak je v přírodě vše promyšlené, vše do sebe nesmírně zapadá!

Vše do sebe dokonale zapadá i v té lidské říši, bohužel jsme se jako lidé pod balastem všeho moderního nechali zahalit do různých závojů, přes které tuto dokonalost nevidíme. Naše „moderní“ západní společnost nám začala předkládat modely dokonalosti na billboardech, v televizních reklamách a časopisech. A jak se střídají různá období a trendy, střídá se i kult dokonalosti. Před sto lety byla „dokonalá“ počestná hospodyňka v domácnosti co pro pírko i přes plot skočí, o pár desítek let na to žena s křivkami a životem Marilyn Monroe, a dnes je to žena podnikatelka, která se svým úspěchem vyrovná muži, a přitom dokáže být milá a mezi schůzkami nakojí své novorozeně.

Tak, jako mají na obraz dokonalosti vliv média a doba, stejně tak mají vliv na naši dokonalou představu rodiny a komunita, ve které žijeme. Jestliže tedy máte pocit, že byste měli být perfektní, zamýšleli jste se někdy, podle koho?

Dokonalost podle sebe

Myslím si, že je v naprostém pořádku snažit se o zdokonalení sebe samých. Vědět, jaké jsou naše talenty, naše schopnosti a ty rozvíjet. Vědět, co nás v životě brzdí v tom, abychom své dary naplnily a takové brzdy odstraňovaly. A také přijmout, že naše talenty a krásy jsou jiné než souseda odnaproti, a nesnažit se být jako druzí. V přijetí toho, že nemůžeme být dokonalí naprosto ve všem, dáváme sílu své vlastní dokonalosti. A o to právě jde.

Dokonalost podle druhých

Největší rozpor však uvnitř nás samých činí to, že se snažíme být dokonalí a perfektní podle druhých a pro druhé. K takové dokonalosti a perfekcionismu nás však vede zpravidla strach. Strach, že bychom nebyly pro naše nadřízené, partnery, rodiče, kamarády či spolupracovníky dost dobří, že bychom je mohly zklamat. Máme strach, že by nás už nepotřebovali. A tak se snažíme být dokonalí podle jejich obrazu.

K touze po dokonalosti a perfektní práci zpravidla inklinují jedinci, kteří měli přísnou výchovu a rodiče je téměř nepochválili. Podvědomě pak touží celý život po pochvale a přijetí, a to je hnací motor perfekcionismu. Jenomže, jak tomu bývá, naše stará zranění a bolístky (myšleno z nepochvaly) se v nás – lidských bytostech – hluboce zakoření a na našem prožívání se odrážejí tak dlouho, dokud je neodstraníme.

Ve snaze být perfektní podle cizích standardů mnohdy potlačujeme své vlastní přednosti. Takové potlačení pak neskutečně vyčerpává a bere nám naši životní sílu. Přes naši urputnou snahu se nám beztak potvrdí a zopakuje stará bolístka, a beztak nás nikdo nepochválí. Kam naše touha být pro druhé perfektní spěje? Ze snahy vyhovět druhým a být perfektní podle jiných, ztrácíme možnost být perfektní podle sebe, být ve své vlastní síle, dokonalí podle přírodních zákonů.

A jaký to má vliv na naše vztahy?

Čím více se snažíme získat pochvalu a ocenění od druhých a děláme proto s vypětím sil vše možné, tím více se potlačujeme a vzdalujeme se od své přirozenosti, od svého nadání. Jsme-li perfektní v práci, stěží máme pro své partnery a děti dost energie. S plnou hlavou pracovních povinností nejsme se svou rodinou plně, nevnímáme ji. Fyzicky jsme možná přítomni, ale mentálně odlítáváme k pracovním úkolům. V takovém klimatu je partnerská hádka otázkou času. Když nemáme energii, nejsme ani schopní běžnou rozepři ustát s nadhledem, protože i na konstruktivní debatu potřebujeme dostatek síly. Pokud svůj perfekcionismus uplatňujeme doma, kde musí být uklizeno, vše připraveno s heslem „nejdřív práce a pak možná zábava“, a totéž vyžadujeme i od partnera, bude pro něj takové klima nedýchatelné a upjaté. Tím spíš z něj pak bude hledat únik. Uvedené neplatí jen pro partnerské vztahy, ale projevuje se i ve vztazích s rodiči, v pracovních i přátelských vztazích, podle toho, jak intenzivní vztah je.

Zastavte se

Jestliže jste často vyčerpaní, unavení a nedaří se vám pohoda ve vztahu, zkuste se zamyslet nad tím, jak moc se snažíte být perfektní podle obrazu někoho jiného. Zastavte se ve svém každodenním kolotoči a než se do něčeho pustíte, uvědomte si, co vlastně chcete? Dokonalost podle druhého vede k frustraci, touha po přiblížení se k dokonalosti své podstaty motivuje.

Přijměte, že můžete zklamat

Přijměte to, že můžete druhého zklamat. Tak moc si přejeme být druhými ocenění a mít jejich pozornost, že raději zklamáváme sami sebe, své sny, nerespektujeme své pocity. Pokud vám někdo tvrdí, že jste ho zklamaly, je to ve své podstatě jeho nazírání a nikoliv pravda o vás. Vysnil si škatulku, do které vy prostě nezapadáte.

Pohádka na závěr

Když se kůň podívá na žirafu, závidí jí její dlouhý krk a zbarvení. Vnímá, že je dokonalá, má pomalé ladné pohyby a dohlédne tak daleko, vidí, co se kde děje, a chce být jako ona. Namaluje si fleky a snaží se neustále svůj krk natahovat, aby dosáhl stejné výšky. Kdykoliv se ale koupe v jezeře, které tak miluje, spláchne se zabarvení a on do noci opravuje své umělecké dílo – vytváří stejné skvrny, jako má žirafa. Po čase ho neustálé vytváření žirafích skvrn na koňském hřbetu unaví natolik, že se raději přestane koupat, jen aby mu zůstaly déle a on byl jako žirafa. Z dlouhého natahování ho krk začne bolet a ztuhne mu tak, že se nemůže ani otočit. Už to není ten skotačivý veselý kůň, který rád plaval v jezeře. Nakonec přijde hloupá žirafa a řekne: „Nemáš tak krásné skvrny jako já a tvůj krk je pro mě příliš krátký. Zklamal jsi mě.“ A kůň je smutný, protože se tolik snažil. Při dlouhém přemýšlení mu došlo, že nikdy nebude žirafa. Je kůň, má krátký krk, je rychlý a skotačivý zároveň a jeho hřbet je prostě hnědý. Navrátí se ke svému milovanému jezeru a začne se skotačivě koupat. V tu chvíli šla kolem docela jiná žirafa, moudřejší než ta předešlá, a řekla: „Jsi krásný kůň, líbí se mi tvá energie a hravost, rychlost a tvůj hnědý hřbet. Jsi rychlejší než já. Já daleko dohlédnu a ty pak můžeš rychle konat. Dokonalá symbióza.“ A kůň je šťastný! Může být sám sebou a přesto v harmonii s docela odlišnou žirafou.

Pohlížíme-li my lidé na přírodu, ani nás nenapadne předělat koně na žirafu. Pojďme se o totéž pokusit i v naší lidské říši :-)

Budete-li se chtít dozvědět o tom, jak nenechat perfekcionismus dolehnout na váš partnerský vztah, navštivte můj workshop Buďte ženou v harmonickém vztahu. Praktické techniky, jak se ze zajetí perfekcionismu vymanit si můžete také natrénovat na workshopu, který vedu se svou báječnou kolegyní a kamarádkou Hankou Wolf na téma: Cesta k vašemu vnitřnímu klidu. Těším se na vás!