Poradna: Jsem příliš dominantní, a proto zůstávám raději sama

Muži mě totiž strašně rozčilují – vybírám si pořád stejné slabochy jako byl můj otec, a nemůžu pochopit proč. Poslední roky si připadám jako zrůda a čím dál víc se straním lidí. Přitom keramičím, pletu košíky, zahradničím, jsem akční. Ale v hlavě mám pořád zlost. Přestože jsem tátovi dávno odpustila, vyříkala jsem si to s ním, mámě odpustit nedokážu. Byla to fakt strašně zlá ženská. Já vím, že bych měla. Vím, jak si povídat se sebou a s nimi. Píšu, píšu a najednou to vím… jdu si popovídat s mámou a když to nezabere, ozvu se a domluvím si s vámi schůzku. Tak díky, a to jsem s vámi ani nemluvila ještě. Petra

Dobrý den Petro,

děkuji Vám za Vaše psaní, vážím si toho, že jste se mnou takto posdílela.

Je jasné, že jste v dětství prožívala vztek na celou rodinnou situaci. Na mámu, jak se chová, na tátu, že se neumí mámě postavit a možná jste i vnímala svoji bezmoc v tomto, kterou zřejmě pociťujete i nyní. To, co v dětství vidíme, se nám velmi hluboce zaryje do našeho podvědomí, do našich obrazů. Následně nás to velmi formuje a ovlivňuje při výběru partnera. Ve své podstatě si jen obraz vzteku na mámu a tátu nyní projektujete do svých vztahů a máte tak vztek na chlapy, ale i na sebe samotnou. Ať už máte jakéhokoliv muže, nebo jakýkoliv vztah, dříve či později tam tyto emoce vyvěrají, neboť je máte v sobě a zcela podvědomě a nechtěně je do vztahu vnášíte. 

Vaše dominance je pak samozřejmě odrazem dětské frustrace. Způsob chování, který jste se naučila, abyste v daný moment přežila a nebyla zraňovaná. Když jste viděla rodiče, je jasné, že jste raději volila dominanci – za prvé abyste ustála nátlak a zlobu matky (razancí jste se chránila), tak zároveň otec působil jako odstrašující případ, že takhle „slabá“ nikdy nechcete být. Tento mechanismus vás v dětství skutečně chránil před emoční i fyzickou bolestí, ale v dospělosti vám bohužel neslouží. Obranný mechanismus se totiž spouští, i když už se nemusíte cítit ohrožená a zasahuje do vašich vztahů s druhými lidmi. 

Je skvělé, že jste dokázala tátovi odpustit. Zásadní problém ale spatřuji v tom, že si stále držíte křivdu vůči mámě a hlavně – potřebujete odpustit sama sobě a začít v sobě vidět úžasnou bytost, kterou beze sporu jste. Víte, když se rodíme jako děti, jsme velmi čisté, nevinné a bezprostředně odevzdané bytosti, odkázané na své okolí. Díky výchově, sourozencům, spolužákům a okolním situacím se však náš pohled o sobě samých pokroutí a pošpiní. To, že dnes na sobě vidíte spoustu negativního, a připadáte si cituji jako „zrůda“, je pouze ten pokroucený a špinavý obraz. Pod tím vším je ale čisté ryzí jádro, k němuž je možné se navrátit. Každý z nás má v sobě kus černého, ale i stejně velký kus bílého. Je potřeba vidět pravdivě oba obrazy a přijmout se s nimi. Pak nás budou přijímat i lidé kolem nás, a máme možnost zažít hluboké a naplněné vztahy ať partnerské, či jakékoliv jiné.

Kdybyste chtěla, ráda Vám budu nápomocna a provedu Vás cestou k sebenalezení. Stále máte hodně života před sebou a rozhodně stojí za to jej změnit a prožít kvalitně. Na změnu není nikdy pozdě! 

Pokud byste měla nějaký dotaz, klidně mi napište.

Držím Vám z celého srdce palce a přeji hodně štěstí a otevřenosti vůči sobě samé!  

S úctou, Kateřina