Proč jsou některé ženy věčné samotářky?

Ve své praxi se často setkám se ženami, kterým se nedaří dlouhodobě najít partnera. Je až nápadné, jaké modely chování se téměř u všech žen opakují. Podotýkám, že to jsou vždy a bez výjimky krásné ženy! Většina z nich je i kariérně úspěšná. Ale všechny mají strach být samy sebou.

Neumějí říkat NE včas

Už v prvopočátcích randění si muž a žena testují své hranice. Zkouší, kam až mohou zajít, co bude a nebude akceptováno. Je to vlastně úplně přirozené a děláme to všichni velmi podvědomě. Na základě tohoto „testování“ vyhodnocujeme, jak moc je případný vztah atraktivní. 

My ženy moc dobře víme a cítíme, když se nám něco nelíbí, nepozdává, je něco divně. Moc dobře ten stav nesouladu poznáme. Ale víte, co s tímto pocitem mnohé ženy dělají? Nedůvěřují mu. A protože mu nedůvěřují, neposlouchají ho a už vůbec ho nenásledují. Co to znamená v reálném životě? Třeba to, když se váš nový přítel zachová tím způsobem, že vás sníží nebo je necitlivý nebo na vás tlačí v oblasti intimity. A vy, přestože se to ve vás svírá a příčí, mlčíte. Neřeknete: „Hele, to nedělej, to se mě dotýká. Teď ses zachoval jako hulvát, to se mi nelíbí. Teď ne, potřebuji víc času, abych se ti otevřela. Teď nemohu, mám už svůj program.“

Když nepřijde NE v ten správný čas, muž začne přirozeně zacházet za vaše hranice. Ano, ten zvláštní a velmi tichý hlásek vám našeptává, kde ty hranice jsou. Dokud je nebudete respektovat VY sama, druzí to za vás neudělají. Naopak je budou neustále porušovat a ve vás poroste nespokojenost a pravděpodobně i tlak a vztek. Ten pak jednou bouchne a nastaví hranice NE. Většinou je to ale už příliš pozdě a vy v sobě dotyčného odepíšete. Možná ho i obviníte, že byl necitlivý, zraňoval vás a že patří do stejného pytle jako ostatní. Podvědomý vzorec „všichni chlapi chtějí jen jedno“ se vám dost možná zopakoval a vy už zase nějaký čas dlouho nikomu neuvěříte, protože to bolí.

Zkuste proto své NE říkat včas a ve chvíli, kdy jej cítíte. Nebo jen o chvilku později, abyste si ten pocit v sobě prozkoumaly. Nečekejte však příliš dlouho a už vůbec nenechávejte svůj NE-postoj k zásadním otázkám vyšumět. Nevyplácí se to.

Mají problém komunikovat své potřeby

Tak jako je pro někoho těžké říci NE, je pro ty sebevědomější samotářky těžké říci „přála bych si“ nebo „potřebuji“. Jsou zvyklé dělat spoustu věcí samy. Jsou i velmi schopné a opravdu toho díky okolnostem mnoho umí. Mohou vlastně konkurovat kdejakému muži a pomoc vlastně nepotřebují. Pokud je ale tohle váš případ, je zapotřebí otevřít se přijímání. „Moc by mi pomohlo, kdybys mi složil novou skříň.“ Nebo „dnes bych si přála dobrou kávu od tebe já.“ A když už se vám muž s pomocí nabídne, neodmítejte.

Mnoho žen považuje přijetí pomoci, nebo dokonce žádost o pomoc, jako svoji slabost, nebo dokonce žadonění. Mají strach, že by byly na muži závislé. Jenomže přílišná snaha o nezávislost nás vede do samoty. Být závislá totiž v sobě nese riziko zranění. Jenomže v každém vztahu jsme na sobě vždycky tak trochu závislí. Chování jednoho ovlivňuje a podmiňuje chování druhého a opačně. Tomu se ve vztahu nelze vyhnout. Někteří lidé si přejí být absolutně nezávislí, i když mají partnerský vztah. Jedou si tedy každý po své koleji, mají oba své jistoty a bezpečnou vzdálenost. Jenomže pak jsou to dvě samostatné jednotky a ve finále se každý cítí sám. Hluboké partnerství je o propojení. O uvědomění, že jsme oba na jedné lodi a musíme spolu komunikovat o směru a kormidlu. Partnerství je i o tom, že podstupuji vědomě riziko zranění, ale přesto si nedělám zadní vrátka. Tomu je potřeba se naučit. A začít můžete tím, že se otevřete a začnete pomoc přijímat a bez studu si o ni říkat. 

Vytváří o sobě iluzi

Ať už neumějí samotářky říkat NE, nebo si neumí říci o podporu, v obou případech neprojeví to, co skutečně cítí a prožívají ve svém vnitřním světě. To, co se děje uvnitř, je jiné, než co je ukazováno vně. A čím větší rozpor mezi těmito dvěma obrazy je, tím větší chaos v oblasti vztahů vzniká. Mezi kamarádkami a na sociálních sítích o sobě vytvářejí iluzi usměvavé, bezstarostné ženy a prohlašují, že muže nechtějí, nebo nepotřebují. Když jim přijde nějaký Božský do života, neprojeví se ve své přirozenosti, ale raději se napasují do jeho přání a požadavků. „Jakou by mě chtěl asi mít, aby se mnou zůstal?“ Nachytaly jste se někdy u téhle otázky? Pokud ano, zbystřete! Je to totiž past. A ta past souvisí hned s dalším bodem.

Nevěří, že si zaslouží lásku

Pokud se chcete napasovat do mužských (a vlastně kohokoliv) ideálních představ, dost možná jste ztratila důvěru v to, že by vás někdo mohl milovat takovou, jaká jste ve své nejautentičtější a nejsyrovější podobě. Samotářky nevěří, že by je někdo skutečně mohl milovat v teplákách, nenamalované, když jsou vzteklé nebo naopak plačtivé, v jejich silné i slabé poloze. Samy sebe kritizují za tolik věcí. „Kdo by chtěl takovou fňuknu. Komu by se líbila taková vzteklá ženská. Se svým nosem zůstanu na ocet.“ Každá ze samotářek si nese nějaká svá zranění a odmítnutí, nejčastěji z rodiny či z prvních lásek. Ale jsou to jen ONY, kdo mohou zase uvěřit!

S každou samotářkou jsme vlastně začínaly tímto bodem… „Pojďte alespoň na chvíli uvěřit tomu, že nemusíte vůbec nic dělat, vůbec nic na sobě měnit, vůbec nemusíte nikým být a nic dokázat, a přesto jste hodna lásky.“ Jde vám ta představa? Pokud ne, pracujte s ní a vracejte se k ní tak často, až se objeví jiskřička víry. Tudy pak vede cesta ze samoty ke sdílení se.