Proč nás zastaví až nemoc nebo tragédie?

Síly, které nás tvoří a patří k nám. My ale svoji příbuznost k nim moc nesdílíme. Mají totiž sílu gravitace – umějí nás stáhnout na dno, zraňují a bolí. A to zažívat nechceme. Když pak této emoční šachové partii stojíme tváří v tvář, jsme nesví a přemýšlíme o rychlém finiši. Nejlépe matu ve dvou
tazích.

Někdy vyhraje vina a my obviňujeme všechny kolem. Jindy zvolíme strach a uzavřeme se do
sebe ještě víc. Nebo vzplaneme vztekem a jedeme na ještě větší tlakové vlně, která topí nás
i okolí.

Všechny strategie mají jedno společné – betonujeme svoje srdce a hromadíme v sobě bolest či vztek. Vytloukáme klín klínem. Podstatu ale neřešíme. Jsme od sebe odpojeni a nedaří se nám tak zachytit průběžné signály (neshody v práci, drobná poranění, bolesti hlavy,
vyčerpanost, neshody s partnerem), které ukazují, že je něco v nepořádku. A díky zákonu
karmy nás tento sebezničující postoj časem opět vtáhne do další jobovky.

Nahromaděná bolest či vztek se nám dříve či později propíše do psychiky i těla. Z pohledu
tradiční čínské medicíny většina dnešních civilizačních onemocnění pramení z nadbytku.
Dříve lidstvo sužovaly nemoci z nedostatku. Dnes především nadměrně hromadíme – ať už
negativní emoce či jídlo. Východní filosofie jde v těchto případech cestou rozpouštění a
rozproudění blokád krve a energie(čchi). Cestou čištění a odhazování nabaleného.
Tímto způsobem lze vyléčit i naše bolavé vzpomínky, které určují co o sobě říkáme i jakou
máme náladu. Otevíráním zamknutých emocí a opouštěním starých postojů posilujeme
“nové já”, které staví na současnosti a ne minulosti.

Nezdravým nadbytkem dáváme také na frak našemu centrálnímu nervovému systému. Ten z pohledu čínské medicíny patří k prvku vody coby symbolu energetické zásoby našeho těla.
Když jsme unaveni, pomáháme si stimulanty a tím si saháme ještě více do rezerv. Naše
vnitřní nádrž tak pomalu, ale jistě vysychá. Postupným vysycháním se můžeme dopracovat
do podoby spálené země, která pak potřebuje velmi dlouhý čas na regeneraci.

Každé trauma či nemoc můžeme ale brát jako signál k zastavení se a zamyšlení se PROČ
se to stalo a CO si z té události máme odnést. Samotné slovo ZAS – TAVIT vnímám jako
impuls, kdy máme zase přepnout z tvrďáka do naší přirozenosti. Fyzika to popisuje právě
oním tavením. Fázovou přeměnou, kdy se pevná látka (naše já vysílající “jsem v pohodě a
dám to”) mění v kapalinu (naše přirozenost).

I když nás dnešní doba často nutká přeřazovat spíše do pochodu opačného (tuhnutí),
pracujme na svém životním “rukopisu” a dovolme si ptát se sami sebe:

– Co je hlavní smysl mého života?
– Co bych chtěl/a zažít než z tohoto života odejdu?
– Kde a co dělám nejraději, když jsem sám/a?
– V jaké situaci jednám tak, že jsem sám/a sebou?
– Kde zažívám opakovaně potíže a problémy?
– Jak je to v mém životě, když zažiju zklamání? Cítím se hůř nebo mě to posílí?

– Jací lidé mě ovlivňují a mám s nimi co do činění?
– Jak přistupuji ke smrti?
– Jak na sobě mohu pracovat?
– Jaký temperament u mě převažuje?
– Kdo je můj vzor a kdo mě inspiruje?
– Na jakém místě žiji a je mi tu dobře?
– Co chci dokázat?
– Jak v životě dospěji k poznání?

Proč si toto cvičení čas od času udělat?
1. Zastavíme se a zklidníme se.
2. Naučíme se soustředit pozornost na sebe a na to, co je pro nás důležité.
3. Mnohdy se dostaví AHA moment, který nás nasměruje k jinému úhlu pohledu. A právě ten
často eliminuje další “jobovky”.

To, že umíme myslet, bychom měli využívat ve svůj prospěch a ne ke své destrukci. Ze
začátku toto cvičení možná půjde ztuha. Nemálo z nás si totiž v dětství asi zažilo, že se
musí poslouchat a hlavně se na nic neptat. Natož ptát se sám sebe. Dejme si čas, i když to
bude trvat déle. Vzpomeňme si, kolik času jsme strávili potlačováním sebe sama.