Prokletí zvané znásilnění

Podvědomí však s negativními prožitky intenzivně pracuje a vytváří silné programy, které vznikají na základě obrovského traumatu. Ženy se z tohoto důvodu často přestanou mít rády, odmítají své tělo, ženství, sex a doteky považují za vulgární a nežádoucí, nebo se naopak stávají promiskuitními.

Napsala: Marta Němečková, kouč a mentor

V České republice jsou denně oznámeny maximálně 2 případy znásilnění, což je nepatrné množství oproti skutečnosti. Více než 90 % případů se nikdy do rukou policie nedostane. V případech rodinných a partnerských vztahů znásilnění neohlásí až 97 % obětí. Podle statistik se se sexuálním násilím během života setká 25 % žen.

Znásilnění je zahaleno do roucha hanby a mýtů, které obětem ztěžují už tak náročnou cestu k opětovnému nalezení své vnitřní rovnováhy.

Mýtus 1 –  Znásilněním jde útočníkovi o sex

Ve skutečnosti jde agresorovi o získání pocitu nadřazenosti a moci, nikoli o sex. Znásilnění je pro útočníka prostředkem k pokoření a ponížení, nástrojem, jak zranit a způsobit bolest, uspokojením jeho sadistických potřeb. Znásilnění není proto útokem na ženské pohlavní orgány, ale na osobnost.

Znásilnění je všeobecně spojováno s vynuceným sexem, což navíc ženu znevažuje a zvýhodňuje útočníka. Oběť ovládá pocit studu, pošpinění, zneuctění, ztráty vlastní vůle a svobody o sobě rozhodovat, obava z nepochopení a nepřijetí i nejbližším okolím.

Mýtus 2  – Se znásilněním se toho moc nadělá

I tento názor má své zastánce a řadí znásilnění mezi zážitky, které by žena měla přijmout jako nezdařený sex.

Opak je ale pravdou. Ze znásilnění plynou dalekosáhlé následky, které si mnohdy okolí bohužel vůbec neuvědomuje, nepřipouští a ani nedokáže představit. Často si je neuvědomují ani samy znásilněné ženy a následující životní nespokojenost svalují na zcela jiné příčiny nebo osud. Oběti se snaží znásilnění vytěsnit ze svých vzpomínek a už se k němu nevracet, což bohužel není cestou, jak s tímto traumatickým prožitkem pro další život nejlépe naložit, ani dobrým způsobem, jak jej zpracovat a překonat.

Mýtus 3 – Znásilňovaná žena odevzdá jen své tělo

Ano, tak tomu ve skutečnosti často je, ale bohužel to neznamená, že poté se vše vrátí k normálu. Akt znásilnění začíná většinou fází maximálního odporu ze strany oběti, pak ale přijde chvíle, kdy žena cítí, že se dál už neubrání, a vše vzdá. V tu chvíli odevzdává útočníkovi jen svoje tělo a její mysl se od těla vzdaluje, odpojuje se. Ženy často vypovídají, že ve fázi vyčerpání, bezmoci a marnosti cítily, jakoby se svým tělem najednou nebyly, a jen čekaly, až bude po všem. Tak vzniká rozdvojenost, pocit vnímání těla a duše jako dvou samostatných celků. Tehdy se ženy přestanou mít rády, své tělo nenávidí a vidí v něm příčinu prožité bolesti. Vzniká jim tak velký problém do budoucna, kdy si připadají nehezké, neatraktivní, schovávají se do nevýrazného oblečení a začnou se srovnávat ve svůj neprospěch s druhými. Znásilnění je velmi ponižující zkušeností, kdy na ženiných pocitech a vůli nezáleží, kdy je vlastní identita a ženství příčinou traumatu. Takto silné emoce mozek sám nedokáže vytěsnit ani změnit a v různých formách je prostřednictvím práce podvědomí ženám v životě neustále zrcadlí.

Mýtus 4  – Znásilnění je spontánní potřebou cizího násilníka

Představa, že znásilnění je spontánní potřebou neznámého útočníka, je také jedním z mýtů. Ve většině případů je znásilnění dopředu promyšleno a plánováno, i když není třeba vybrána konkrétní oběť, a ve více než 90 % případů znásilňuje známý člověk, kamarád, kolega nebo soused. V těchto případech je často vina nesmyslně svalována na oběť, která neměla dovolit společnou vycházku, popíjení alkoholu, neměla dotyčného zvát na návštěvu, neměla si oblékat šaty, neměla chodit na nějaké nevhodné temné místo apod. Na oběť tak padá pocit vlastního zavinění. Málokterá žena pak v těchto případech, kdy dojde k vynucenému sexu člověkem, kterého zná, mluví o znásilnění. O znásilnění se jedná také v případě, kdy násilník místo fyzické síly použije psychickou převahu, vydírání nebo manipulaci.

Alarmující je, že vůbec nejčastěji znásilňuje stálý partner, od kterého vynucený sex vůbec nebývá vnímán jako znásilnění. V partnerství nemusí být jasná hranice, co už znásilnění je, a co je jen nevyžádaný sex. Vždy lze ale určit, kdy je akt proti vůli partnerky, s následkem nepříjemných pocitů, traumat či dalších psychických problémů. Znásilnění v partnerském vztahu se někomu jeví jako méně závažné, je ale také trestným činem se závažnými psychickými následky pro oběť. Každý má právo svobodně nakládat se svým tělem a svojí sexualitou. Ani partner nemá právo to porušovat.

Znásilnění je tak jedním z nejsilnějších a nejintenzivnějších traumat, které samo nikdy jen tak nezmizí a to ani po letech. Nevymaže ho ani navázání partnerského vztahu nebo příchod dětí. V určitých formách se vždy prožité emoce promítnou do vzorců, které provázejí znásilněné ženy v dalším životě a negativně jej ovlivňují. Koučovací zkušenost mi ale naštěstí ukazuje, že takto traumatizované ženy se mohou mít zase rády, mohou znovu objevit svoji krásu, je pro ně možné mít zase rády svoje tělo, získat svoje ztracené zdravé sebevědomí a důvěru v sebe sama. Prací na sobě s pomocí kouče je návrat k ženství možný a každá žena se může ve svém životě cítit spokojeně a mít k sobě kladný a láskyplný vztah, který je základem dobrého pocitu i kvalitního partnerského vztahu.

Přečtěte si také: O ženském sebevědomí s Martou Němečkovou, Přestaňte se srovnávat a najděte své zdravé sebevědomí